Jsem snad úplně obyčejná ženská..... Narodila jsem se..., no to je jedno, ale vám stačí, že jsem z těch silných sedmdesátých ročníků. Dětství bylo fajn a někdy bych se tam strašně ráda vrátila. Bohužel, to už je pryč a proto by si to měl teď každý dospělý řádně užít, aby se mohl za něčím otočit a na sklonku života při bilancování říct : "ano, žil jsem, užil si to a stálo to za to....". Tak to bych chtěla taky. Jenže je v tom trochu problém. Já jsem v podstatě strašně líný člověk.
Teď jsem vdaná, máme s manželem krásné čtyři děti, tři holky a kluka a jsem na ně patřičně pyšná asi jako každá správná mamina. Jak děti postupně přibývaly, tak jsem se naučila šít, zdokonalila jsem pletení, které mě v pubertě naučila moje milovaná babička a trošku háčkovat. Ale to šití asi bylo nejlepší. Manšestráky, šatičky, pyžamka, hrací kalhoty, zimní bundy, později, už pro slečny, to byly letní šaty a kostýmky. Z pletení pár svetrů a teplých čepic a z háčkování jen, my tomu říkali "háčkovky", papuče. Buď z vlny, ale ty nikdy moc dlouho nevydržely nebo z chemlonu.
Mezitím vším se ještě člověk zdokonaloval, ve výchově dětí především, ale hlavně ve vaření a následném udržení domácnosti jakžtakž v chodu a pořádku. To vaření, no co vám budu povídat. Každý, kdo se učil vařit, tak ví jak dlouho to trvá než jaksi tu rutinu vychytá. A těch jídel nevydařených.....No některá letěla hned, protože se nedala, ale některá, jak říkala moje babička, "na silu a na moc" snědla.
No dnes už můžu říct ve svých letech, že už umím vařit, i když mi to někdy připadá pořád na stejný brdo, postarat se o děti a umím je snad i vychovávat a nějak pečovat i o tu domácnost.